24 minut

Smích se rozléhá chodbou

A line se dolů,

k hlavnímu jističi,

až po vchodový dveře

a pohoršuje geronty

vybírající schránky v papučích s dírou a flanelových županech.

Sladký kouř se rozlévá chodbou,

A proniká ven otevřeným oknem,

Je teplej, 

a tak jde zase nahoru.

Dovnitř naším

kuchyňským oknem,

kterým na tebe, přes ty všechny další hlavy,

už nějakých 24 minut upřeně koukám.

Mám dost upito

a proto jseš dneska v tom odraze zhruba dvakrát krásnější.

Opravte mě, prosím.

Seberte mě, prosím, někdo z té země a poskládejte mě zpátky do mé lidské podoby.

Posaďte mě na židli, našijte mi pusu do širokého kýčovitého úsměvu, vyřežte mi ty pověstné "radostné vrásky od smíchu" a sešívačkou mi trošku nadzvedněte obočí- pak to vypadá, že mě zajímá, co mi tu zrovna říkáte, že jsem nad věcí, šťastná a tak podobně...

Provazy mi zkuste přivázat ruce do nějakého veselého a teatrálního gesta s otevřenou náručí, ať to vypadá, jak mám hrozně moc ráda lidi, protože jsem přece mladá a naivní, a tak jim všem až moc důvěřuji... protože nevěřím a nikdy neuvěřím v to, že by někdo z nich mohl úmyslně zraňovat někoho jiného.

Až mi budete lepit hlasivky, slepte je, prosím, k sobě. Omezenost lidského vyjadřování páchá více škody, než užitku, více smutku, než radosti a více zla, než krásy. A to je zbytečné, snažit se mluvit, když si pak nikdy nemůžeme přesně rozumět.

Kupte mi nové, krásné, ale o dvě čísla menší boty, protože to mě možná pro příště naučí, že dálka bolí, obzvlášť, když v ní někoho máte a ty boty sou jakože metafora, však víš, v těch botách totiž moc daleko nedojdeš, Mařenko... a kdyby přece jen došla, bud mít paty sedřené do krve.

Až mě zase poskládáte zpátky a do zad mi voperujete tu železnou destičku, co mi má držet záda narovnaná, a vzhled tak hrozně sebevědomý, tak nezapomeňte, že ta stejná destička mi stejně bude bránit, až se budu chtít schoulit někde u někoho v náručí nebo zůstanu ležet na zemi, až zase jednou spadnu a rozmlátím si hubu na schodech. Nebo na chodníku. Sama před sebou a nebo přede všemi se budu mrskat jako ryba, co spadla z pultu rybáři na ranním trhu. Ale to je jedno, stejně na tom nezáleží, když je to mně, vám, jim, jemu i všem úplně jedno.

Stačilo.
Tak, seberte mě už, prosím, někdo z té země, poskládejte mě zpátky do mé lidské podoby, posaďte mě na židli a... nebo ne, nechte mě už raději umřít a rozložit se, než mě zkusit postopadesáté sešít. A když jsem se už zase začala takhle rozkošně, pomalu rozpadat, tak vlastně není třeba nijak násilně zasahovat do procesu...

Sny o tichu

Ticho, které shora padá, ocelový kvádr.

To zvládneme, to zvládneme, stihneme mu utéct.
Ticho mi šeptá, že je všude- kolem mne i ve mně, prostupuje do mě každým pórem, s každým nádechem mi tiší proudění krve v žilách, tají mi dech a zpomaluje tlukot srdce.
Pšššt, už-ani-ťuk.

Kvádr spadl níž, už vidím jasně jeho hrany, jeho nezodpovědně obroušený povrch. Posel ticha a prázdna.
Plní mi pokoj, plíce a tebe tím tichem... bude tu hned, s plíživostí cyklonu B, už se neslyšně šine po zemi, ještě sekunda, dusí mě, cítím tu tíhu na plicích a srdce už mi nebije, všechno se se mnou točí a já se to čím s tím vším, přijde to na nás naráz- náraz a pak
... nekonečné ticho, neboj, bude to rychlé, a pak už mě stejně čeká jenom Nic.
Ve strachu proplétám prsty, ale jen se vzduchem místo teplé dlaně-  aha.. odpustil a opustil.

Poslední sekunda před dopadem onoho kvádru mi ještě stihla ukázat, jak se tvá silueta zaleskla na jeho ocelovém povrchu
a o sekundu později mi zlomeným vazem nasadil plynovou masku.
Asi mě měla ochránit proti všemu tomu tichu.

Pocity

Lehký úsměv před odchodem domů.

C dur hraný na dobře nalazenou kytaru.

Sladká vůně, co mi po tobě zůstává na kůži.

Tichý povzdech převalující se přes rty.

Nachový nádech mlhy při západu slunce.

Bolestná nejistota svazující vnitřnosti.

Rozpustilý smích do ticha pokoje.

Šumění suché trávy v noci na louce.

Chladný pohled, který bodá do srdce.

Jizvy a k nim tisíce příběhů.

...

Cítíš to taky? Ty divné změny teploty a tlaku v hrudi?

Promiň

Odpustila bych Ti všechno na světě.
Ji,
jeho,
je,
to,
tohle,
tuhle,
ono,
támhleto...

Nás.

I sebe Ti nakonec vždycky odpustím...

Ale jak dlouho může trvat "vždycky"?

Radostné zamyšlení

Koukej jak je venku úplně hrozně krásně, je tu listopad a lesy šumí a listí padá, podzim zas přichází, ale mě je narozdíl od Fasugy v téhle roční době úplně nejlíp na světě, protože je všechno tak nádherně krásné!
Víš, jak je lidem před smrtí vždycky najednou úplně dobře? Tak podzim je tohle, podzim je ten poslední hezký okamžik před tím, než to všechno pohřbí nekonečné, neprůhledné vrstvy čistě bílé... Však sníh se proto nejlíp maluje temperou, protože milióny a bambilióny malinkých sněhových vloček tvoří neproniknutelnou bílou tmu, do které se při troše štěstí můžeš zabořit až po pás, nejde nakreslit žádnou jemnou vodovkou, protože z něj nikdy nepůjde taková tíha, když bude probleskovat třeba jen milimetr papíru. Bílou tmu která zakryje všechnu tu suchou krásu celého roku, vyhřívanou jarním sluníčkem a bičovanou letní bouřkou.. Než takhle zmizí všechny ty barvy ze kterých jde mít radost tak je nejlepší řešení mít radost úplně ze všeho, protože radost jako taková není nic, co může zevšednět, je to něco jako uhasení žízně, vynoření se z vody, když už plíce potřebují vzduch, je to pocit, který se dostaví vždycky, pokud mu to dovolíš a uvědomuješ si jej.
Radost prožívá každý jinak, každému ji způsobuje něco jiného, avšak její koncept je stále stejný. Pocit, který může a nemusí být euforický, může a nemusí mít důvod a logické vysvětlení, může a nemusí mít příčinu a může a nemusí ji způsobit někdo jiný. Široký pojem, tahle radost. Ale když je vlastně radost tak moc relativní, otevřená a neohraničená, už mi přijde vlastně tak trochu logické, proč se lidi občas tak rádi topí a plácají ve smutcích, špatných náladách a přenášejí to na ostatní i když by mohli být šťastní jen tak, sami od sebe bez nějaké dlouhé cesty a množství nedosažených či nedosažitelných prostředků... Možná proto, že smutek způsobuje i lidský soucit. A něha a laskavost, typické pro lidský soucit, jsou samy o sobě přece krásným důvodem k radosti. Radost pramenící z vlastního smutku. To je mi ironie, takhle při neděli...
Je ale jisté, že pokud se dokážeš odpoutat a nelpět na štěstí a radosti ostatních, jen na vnímání sebe sama (což není sobecké, jen naprosto spolehlivé) a dovedeš v sobě najít to, co ti udělá radost a pak se dlouho a opakovaně radovat z každé sebemenší krásy. A budeš nejšťastnější člověk na světě.

Skoropodzimní

 Běžím, v ruce vodítko a na vodítku táhnu chudáka mokrého a nevrlého psa, který se po každých pár metrech zhnuseně otřásá aby se zbavil té divné, mokré a studené hmoty, kterou na něj někdo shora furt hází. Vláčíme, smýkáme, taháme se navzájem a přibíháme domů, oba od hlavy až k patě oděni do deště. Už jen pár metrů... konečně!
 Studenýma rukama vytahuji klíče a dvakrát za sebou je pouštím na zem. Typická Markéta...
 A zatímco venku přestává pršet a obloha světlá a paprsky pomalinku vykukují zpoza mraků, svlékám se z té, najednou tak těžké látky, lepící se na tělo a balím se do svetru a deky.
 Z konečků vlasů mi v pomalých intervalech kape voda na ramena a po zádech mi přeběhne husí kůže. Už to cítím: začíná se hra "horký čaj do dvou minut, nebo zápal plic do dvou dnů". Vyhrává, alespoň prozatím, možnost "čaj" a já postavím vodu. Čekám, koukám z okna a tím "bezcílně zabíjím čas, který bych mohla strávit studiem" (jak řekl pan Kantor).
*CVAK*
Rychlovarná konvice sice nedovařila tak rychle, jak si pod tím pojmem představíš, ale, světe div se, dovařila!
 Zalévám, sladím a vybíhám schody "čajovým tempem", které má odvrátit téměř nezvratné- vylití čaje při pohybu posuvném. Divím se vlastní zručnosti při dokončování mé trajektorie a pokládám (nevylitý!!!) čaj na stůl.
 Skláním se pro tašku a najednou zavadím pohledem o nádheru odehrávající se venku a rozprostírající se přímo přede mnou, před mým oknem a okem (které jest oknem do duše, však víme...).
 Slunce už nezáří tak jasně, ostře, dynamicky, dravě a vzrušeně jako v létě, dnes, snad poprvé tento rok, už má ten mnou milovaný, nádherný, hřejivý nádech, jemný tón maroon, který hladí po duši jako tón správně naladěného nástroje, jako letmý dotek teplé dlaně na chladné kůži, jako vůně a atmosféra vesmírného avšak nesmírně- smírného klidu mého pokoje, když se v létě vracím opálená z táborů, výletů a všemožných dobrodružství...
 Můj milovaný Podzim.
 Už ho cítím. V ranním chladu, který mi z pod mikiny vyžene poslední zbytky příjemné teplé rozespalosti, ve větru, který už nenese těžkou vůni prachu z rozpálené příjezdové cesty a suché trávy, ale právě naopak- přináší jemné závany zeminy, která se s přeháňkami probudila po tropicky suchém létě, lehkou vůni listů, které však ještě netlejí, nýbrž jen pomalu ztrácí svou zeleň a čerstvost...

 Tak už pojď, Podzime, přijmi mé pozvání! Já budu čekat, než se objevíš- v celé své kráse, velkoleposti a kouzlu...